Tomelloso tam a zpět, aneb iPad Tour


Moje výprava do Tomelloso začala už obligátní cestou do sídla Galgos de la Luz, které se nachází v německém Lotte. Dálnice A2 tentokráte byla naladěna velmi příznivě a tak jsem dorazila bez problémů, dokonce s předstihem. U Sabine v zahradě už stál transportér, před plotem parkovalo auto s přívěsem, a skupinka lidí přenášela a nakládala materiální pomoc. Což není až tak triviální úkon, protože se musí odhadnout správná váha nákladu, a náklad se musí rozložit tak, aby nepochodoval po autě. A další důležitá věc je nechat dost místa na pojízdný pelíšek, což je místo nouzového noclehu, které se prokázalo jako docela velký luxus, i když samozřejmě ilegální. Dle tradice Galgos de la Luz se nakládání transportu ukončuje pohoštěním, což byla káva a dorty. Pro mě to byla jedinečná příležitost seznámit se se členy organizace, a hlavně s třetím členem posádky, kterým byl nadmíru sympatický kliďas Hajo. Chviličku jsem se zamyslela nad jeho osudem, protože ho čekala náročná výprava v dámské společnosti, ale jak jsem ho tak po očku pozorovala, tak jsem došla k názoru, že to zvládne. Večer utekl velmi rychle, Sabine nám průběžně dávala instrukce a informace, mezi tím připravovala smlouvy a papíry pro transport, vařila večeři, a připravovala karbanátky na cestu, které pak pohotový Hajo upekl. Já jsem nemohla, já jsem měla plnou náruč galgouška Querida, který odmítal pochopit, že mám i jiné úkoly než drbání jeho ucha. 


Druhý den ráno jsme naložili proviant, což znamená, že jsme auto narvali čokoládou, sušenkami, gumídky, a ostatními životně důležitými potravinami, přidali karbanátky, zastavili u pekaře pro pečivo pro nás i pro děvčata ve Španělsku, Hajo a a já jsme vyfasovali tričko a kšiltovku Galgos de la Luz, uvelebili jsme se do kabiny a hurá do Španělska. Čekalo nás 2200km….


Hajo je muž moderní technologie, takže jsme měli na palubě i jeho iPad, a proto jsme usnesli, že Tour se bude jmenovat iPad tour. Cestou po Německu jsme dvakrát zastavili, abychom nabrali ještě další krmení, při druhé zastávce jsme dostali i další sladkosti, a Hajo usoudil, že je čas vyzkoušet pojízdný pelíšek. Jelikož tam vzadu okamžitě usnul, bylo mi jasné, že to je docela prima věc. Sabine řídila až na francouzské hranice, tam jsem převzala volant já a Sabine ulehla do pelíšku. Řízení velkého transporteru není zrovna to, v čem mám obrovskou praxi, ale nějak jsme se skamarádily, jen jsem se tiše rozhodla, že couvat nebudu… opravdu nebudu  Cestou jsme s Hajem museli vyřešit jednu krizovou situaci s navigací; klasika, navigace říká rovně, ukazatel na dálnici říká doprava, Sabine spala, moje domáhání se mapy bylo na nic, protože jsme na palubě žádnou neměli, a tak jsme dali na navigaci. Čímž jsme si nadělili 80km navíc, jak nám Sabine později vysvětlila. Pak usnul i Hajo vedle mě a já na to najednou byla sama. Všechno bylo v pohodě až do okamžiku, kdy jsem přijela k mautové stanici  a mě se podařilo zajet ke špatné budce, kde jsme bez karty nemohli zaplatit. Takže vycouvat…. V tom okamžiku jsem měla takové to nutkání vystoupit a dělat, že do toho auta nepatřím, ale naštěstí se vzbudil Hajo a s jeho asistencí jsem to zvládla. Co jsem nezvládla byl Red Bull, kterého jsem se někde po cestě napila a který pak dal křídla obsahu mého žaludku, takže jsem se volantu na chvilku pustila, a ulehla dozadu. Bylo to docela pohodlné, a když jsem si myslela, že nějak nemůžu zabrat, tak mi pak Hajo a Sabine vysvětlili, že mě „slyšeli“ spát…. Takže jsem asi opravdu spala.


Španělské hranice jsme překročili v 6:20 ráno a někde u Barcelony jsme zastavili na snídani. Sotva jsme vystoupili z auta, tak vidíme jasně toulavou a březí fenečku, a u Sabine zafungoval, jak teď už vím automatický reflex. Hrábla do auta pro vodítko, vrazila mi ruky pikslu s karbanátky a zavelila „jdeme!!!!“ Jenže fenečka se sice se zájmem podívala směrem hozeného karbanátku, ale na spolupráci ani nepomyslela, a tak jsme bohužel vyrazili bez ní. A Hajo se pokusil aktivovat svou španělskou kartu pro iPad, což vedlo k totální katastrofě. Karta byla nějak zablokovaná a při snaze s tím něco udělat si Hajo zablokoval i iPad. Sabine i já jsme jeho zuřivý boj s technologií sledovali s lehkým pobavením, což vedlo k tomu, že Hajo procedil mezi zuby „přestaňte se řehtat, vy dvě, já vás vidím!!“, a tím pádem jsme se rozřehtaly na celé kolo. Nic nepomohlo, iPad utrpěl klinickou smrt a tak jsme přišli o možnost podávání informací online.


U Valencie jsme projeli kolem F1 dráhy a Sabine převzala řízení, abychom se Hajo a já mohli soustředit na krásu krajiny. Tomelloso se nachází v La Mancha a to je vysočina, na kterou vede dost spektakulární dálnice, která se vine do hor mezi kopci, přes viadukty a kolem jedné nádherné přehrady. Cestou jsme zahlédli i moře, které se nám třpytilo po pravé ruce. Únava začala být opravdu veliká, ale i napětí a nedočkavost stoupaly, protože Hajo si kromě jiného jel pro vlastní galgušku, a nemohl se dočkat prvního setkání. La Mancha nám dvěma nezasvěceným vyrazila dech a když jsem se se s úžasem rozhlížela po té nádherné otevřené krajině, bylo mi jasné, proč se tu loví s galgy. Představte si jemně zvlněnou krajinu, ve které se střídají vinice, pole, pastviny a olivové či pomerančové háje, jiných stromů je tam málo. Na podzim pole a pastviny hrají všemi tóny zlaté až hnědé, pomerančovníky  a olivovníky jsou sytě zelené a nad tím modř a žhavé španělské slunce. Hajo vedle mě jen vydechl: „ježíš, a teď si představ smečku spokojených galgů na volno, v plném trysku…..“ Krásná, i když bohužel ne moc realistická představa.
Při vjezdu do Tomelloso jsme v kabině provedli parádní španělskou vlnu a už jsme přijížděli k refugiu, které stojí hned u dálnice.

Refugio sídlí v budově, kterou děvčatům dal k dispozici jeden hodný člověk za darmo na 5 let. Budova je velká, ale sešlá, a není připojená ani na vodu, ani na elektriku. Je to bývalý bar, který sloužil i horizontálním účelům, takže poskytuje cca 11 vedlejších místností, které jsou velmi praktické a slouží jako marodka, karanténa a skrýš pro galgoušky, kteří z bezpečnostních důvodů nesmí běhat venku ve výběhu. Z dálnice je vidět jen čelní zeď a nic nepoukazuje na přítomnost psů, ale vzadu jsou 3 obrovské oplocené výběhy. Přivítání týmem refugia bylo velmi vřelé a milé, Eva a Nuria nám představily své dobrovolníky a Hajo to už nevydržel a musel vidět svou Golodrinu… neboli Sunu, jak se beruška teď jmenuje. Eva s úsměvem odběhla a přivedla ven droboučkou, vykulenou galgušku a Hajo šel do kolen. Ne jenom opravdu, protože si k ní kleknul, ale i psychicky, protože to po té úmorné cestě byla ta nejkrásnější odměna, a to nejen pro něj, ale i pro nás. Pohled na toho vysokého chlapíka, který se mazlil a pusinkoval s vykulenou galgou byl prostě jedinečný a pro mě jeden z nejsilnějších momentů celé výpravy. Chápala jsem jeho pocity, a moc jsem mu tu radost přála. Po prvním přivítání se Sunou nám Sabine vysvětlila, že pro začátek zůstaneme v budově a že nepůjdeme dozadu do výběhů, to že si necháme na večer. A tak jsme vkročili do hlavní místnosti, do baru…. Vkročili jsme do šera a do pachu, ve kterém se mísil typický pach štěňátek s pachem 140 psů. Jako první nás uvítala zvědavá mamina Mercedes, která nám po důkladném očuchání ukázala svoje miminka, a pak napjatě sledovala naše nadšené ňufání a hlazení a chování.  Jakmile byla Mercedes bezpečně zapelíškovaná ve své ohrádce, tak Eva otevřela jedny dveře a na scénu se vyřítila Veenus, Melibea a Soraya. Veenus na to šla na rovinu, zvědavě, a bez zábran, Melibea se sice trochu zarazila, ale když viděla, že Veenus je v pohodě, tak se přidala, jen Soraya se držela trochu opodál. Když jsme pak vyrazili do hotelu a Sabine se nás zeptala, jestli jsme v pohodě, tak jsme ještě nadšeně kývali hlavou….


Po malém odpočinku na hotelu jsme se vrhli do pracovního a vrátili se do refugia, tentokrát se šlo opravdu dovnitř. Sabine a Eva nám vysvětlily, že se máme držet buď jich nebo dobrovolníků, a otevřely dveře do jiného světa. Napřed jsme se vydali na marodku, kde se pod stolem choulil pár galgoušků, ze kterých mi vytryskly první slzy. Na místě dostali jméno John a Yoko, protože spolu drželi i v okamžiku největší nouze, kdy Yoko byla pověšena na strom a John seděl pod ní a křičel o pomoc. Nějaká dobrá duše ho uslyšela, zachránila je a odvedla do refugia. V další místnosti byla Persia, která málem umřela při svém posledním vrhu, a Joaquim, kterého celého potlučeného sebral na ulici místní hasič. Strašně moc utrpení na velmi malém prostoru. Uprostřed toho neskutečného štěkotu a všepřítomného pachu jsem najednou nebyla schopná jasné myšlenky. Z marodky jsme vyšli ven, do volného prostranství, a mě polil studený pot, protože jsme se ocitli uprostřed smíšené smečky asi 60 psů. Ano, věděla jsem, že v refugiu najde bezpečí každý chlupáč, ale nějak jsem byla nastavená na galgoušky, a hlavně mám po své nehodě dost velký respekt před vlčáky a podobnými plemeny. Jenže  najednou se ke mně ze všech stran hrnuli vlčáci, mastinové, hafani všech možných tvarů a barev, moře čeníšků a uší. Stála jsem tam jako solný sloup a nebyla schopná pohybu. V davu jsem zaregistrovala několik galgů, to mě trochu rozhýbalo, a když jsem pak cítila, jak se mi do ruky cpe nějaká hlava, která chce podrbat, tak jsem se konečně vzpamatovala a vkročila mezi ně. V refugiu fungují 3 veliké smečky; ta největší je právě tahle, smíšená smečka větších psů, ve které běhá i několik galgů. Druhá smečka jsou galgoušci, ti jsou ve výběhu vedle. Třetí smečka jsou prckové všech ras, kteří jsou částečně v budově i venku. Jako koncept to je dost náročné, protože ve smečce tolika psů může sebemenší rozčílení či vzrušení vést ke rvačce, ale většině psů to vyhovuje. Třeba mastin Paco, úžasný obrovský mazel, který má totálně rozdrcený levý kyčelní kloub a který proto kulhá. Venku by nepřežil, ale v refugiu je spokojený a nadšeně pajdá po výběhu se svými kamarády.
Pomalu jsme se vydali na cestu směrem galgo výběh…. galgoušci už poznali, že se něco děje a napjatě čekali, jestli přijdeme i za nimi. Přejít z jednoho výběhu do druhého byl komplikovaný úkon, ale povedlo se, a už jsme stáli uprostřed moře galgů. Všechny hlavy, ouška a ocásky letěly nahoru, a najednou jsme měli plné ruce práce. Každý nás chtěl pozdravit a očuchat, a já jsem začala poznávat ty, které znám z internetu. Peluda, moje srdeční záležitost Tarkan, obří hoši Bartolo a Rocky, Marie, Casta, Mariposa, Francesca, Francesco..... na jednu stranu jsem měla strašnou radost, na druhou mi bylo úzko, opravdu úzko. Na fotky se nedalo myslet, mozek ani ruce nefungovali, a tak jsme chodili po výběhu, hladili všechny, kteří se pohladit nechali, a snažili se zpracovat to, co vidíme. Výběhy jsou oplocené starým, záplatovaným plotem, na kterém je částečně ochranná plachta, a jsou plné všeho možného harampádí. V prvním okamžiku to působí špatně, ale bylo nám vysvětleno, že každý prázdný sud či škopek vrhá stín a stínu je v refugiu proklatě málo. A také to funguje jako útočiště pro plaché jedince, kteří si radši kryjí záda. Slunce začalo pomalu zapadat, chlupáči se pomalu začali ukládat ke spánku, a tak jsme je opustili a vrátili se do hotelu… beze slova, hluboce zamyšlení a lehce otřesení.
Na večeři přišla i Eva a Nuria a jak tam tak sedíme a jíme, tak se najednou ozvalo z pod jednoho stolu nešťastné mňoukání. Eva i Nuria reagují okamžitě, popadají kus sýra a šunky a po 5 minutách má Eva kočku v náruči (bez ohledu na svou bílou blůzu). Následovala krátká diskuze, po které Nuria popadla kočku a odnesla ji k sobě do bytu, odkud byla druhý den odvezena do refugia. Když se vrátila, tak usedla ke své mezi tím vystydlé večeři a v klidu jedla dál. Po chvilce se najednou Sabine a Eva zvedly jako jeden člověk a vykřikly „GALGO“. Otočila jsem se a přes rameno viděla uprostřed křižovatky krásného plavého galga. Tentokrát vystartoval Hajo, vyzbrojený obsahem svého talíře, ale galgoušek se na něj jen podíval přes rameno a odklusal do tmy. V tom okamžiku jsem pochopila, jak těžké je odchytit toulavého galga. Je to absolutní bezmoc, protože když galgoušek nechce, tak se prostě odchytit nenechá. To ale byl opravdu poslední dojem toho neskutečně dlouhého dne, museli jsme si jít lehnout…. Nevím, jak na tom byli moji kolegové, ale já jsem nespala.


Ve středu ráno jsme vyrazili do refugia, za pomoci dobrovolníků jsme vyložili auto a začali stavět klece na cestu zpět. To je ta nejdůležitější část, protože podle počtu a velikosti klecí se plánuje počet psů, kteří pojedou do Německa. Tentokrát jsme měli bojový úkol zabudovat extra velkou klec, která byla určená pro Mercedes a její miminka. Vyložili jsme auto plastovou folii, narovnali do něj klece a pak se musely Sabine a Eva soustředit a rozhodnout, do které klece půjde kdo a s kým. Hajo a já jsme se mezi tím bavili ňufáním štěňátek a Mercedes, která na nás dohlížela, a hlavně se na nás přišel podívat malý Connor. Connor je malinký pointer chlapeček, který má pocit, že vládne světu a že nějaké chování a nošení je pod jeho úroveň. Jeho mamina je hodně stará a přišla do refugia v takovém stavu, že se uvažovalo jí uspat, ale najednou se přišlo na to, že je březí. Narodil se jí právě prcek Conan a jeho mamina tak ožila, že se dala do pořádku. I malé zázraky se dějí. Když Sabine ukončila rozpis transportu a v každé kleci byl kus papíru se jmény cestujících, tak nám řekla, že čekáme na příjezd nějakých hafanů z perrery. Za chvilku přijelo auto s asi 8 malými kříženci na palubě, kteří byli tak vykulení a vystrašení, že jsme je museli do refugia přenést. Já jsem popadla pejska, kterému pro sebe říkám Zrzek, a který mi během vteřiny rozhodil mou křehkou dušení rovnováhu. Zrzek je malý chlupáč, typický babičkovský oříšek, na krčku ještě měl starý Kiltix obojek a byl navlečený v prastarých kožených kšírech. Bůh ví, jestli se ztratil nebo jestli mu někdo umřel, každopádně tohle nebyl pejsek tulák; třásl se mi v náručí strachy, a když jsem ho chtěla postavit na podlahu místnosti, tak se mě tak křečovitě držel, že mi ho musel jeden dobrovolník vypáčit z ruky. Pejsci byli z perrery někde od Madridu, odkud je vytáhla jedna hodná Němka žijící v Madridu, která to celé i zaplatila a zprostředkovala jim místo v refugiu.


Sotva jsme vydechli, tak přijela další dodávka a z ní vystoupil nagelovaný, lehce arogantní chlapík a ptal se po Evě. My jsme všichni ustoupili do pozadí a čekali, co se bude dít, mezi tím nám Sabine šeptem vysvětlila, že chlapík patří do klanu cikánů a že to bude napínavé. Eva přišla a chlapík jí vysvětlil, že potřebuje její pomoc. Že si koupil galga, který má být jeho nový champion, a jestli Eva může zkontrolovat číslo čipu a na galga mrknout, jestli je v pohodě. Eva souhlasila, on otevřel dodávku a nám spadla čelist, ve vnitř stál mohutný, krásně osvalený, dlouhosrstý galgo. Eva ho omrkla, potvrdila chlapíkovi, že je vše OK, ten se sebral a zase odjel. Jakmile zmizel za rohem, tak si Sabine a Eva padly do náruče a začaly se smát, protože tahle malá příhoda znamená obrovský krok vpřed. Očividně je místní začali akceptovat jako kapacity na galgoušky!
Ve středu bylo neskutečné vedro, a tak jsme usoudili, že nebudeme stresovat velké smečky naší návštěvou, a rozhodli se pro malou siestu, protože jsme byli hodně unavení. Cestou do hotelu jsme se stavili v místním supermarketu a božsky jsme se bavili pohledy na naše upatlaná a oslintaná trička s logem Galgos de la Luz. Večer jsme vyrazili na večeři s celým týmem refugia, kterou jsem si opravdu užila. Jazykové problémy jsme tak nějak zvládli, mluvilo se šílenou směsí němčiny, angličtiny a španělštiny, stůl byl plný dobrot a skvělého vína, a mě se pomalu ale jistě začal vracet klid. Uvědomila jsem si, že tohle je parta skvělých lidí, kteří odvádějí neskutečnou práci a že i když jsem se v prvním okamžiku refugia lekla, tak je to pro chlupáče tisíckrát lepší alternativa než krutá společnost na druhé straně zdi refugia. A pro hodně z nich to je první krok do nového života. Ve středu jsem se konečně pořádně vyspala….


Ve čtvrtek ráno se rozjela akce fotky. Sabine a já jsme se uvelebily s foťáky ve dveřích nákladního prostoru dodávky a Eva začala vodit ven nové obyvatele refugia. Přišli galgoušci John a Yoko, ze kterých se mi opět sevřelo srdce, krásná galga Aida, kterou prostě někdo hodil do refugia přes plot, krásný ale plachý Joaqim, skvostný Mirro se svým šíleným vypálený znakem na zadní noze. Pak následovali malí chlupáči, kteří dorazili do refugia ve středu, mezi nimi i můj kamarád Zrzek. Chlupáči už pochopili, že jim nic nehrozí a že dostanou i nabaštit a byli v klidu. A tak jsme se Sabine fotili, Sabine a Eva diskutovali každého hafana, Sabine si pilně zapisovala informace, Hajo asistoval při přivádění a odvádění fotomodelů, mezi tím se motal malý Connan, Mercedes se chodila dívat, jestli strejda Hajo doplnil tajemnou kapsičku s pamlsky, prostě krásná a pohodová atmosféra, nabitá positivní energii.


V podvečer jsme šli do výběhu pomáhat při koupeli odjíždějících galgoušků a při večerním krmení. Tentokrát jsem byla v pohodě, už jsem věděla, co mě čeká, a tak jsme se ponořili mezi chlupáče a sledovali sehraný tým refugia při práci. U galgoušků probíhalo velké koupání, když jsme dorazili, tak se zrovna proměnila chlupatá Elena v kouli bublinek a pěny. Eva a její tým byli celí mokří a od pěny, Hajovi se to jevilo jako dobrý nápad a přidal se, dokonce to přežil suchý. V druhém výběhu se rozdávala večeře, což vedlo k tomu, že se všichni galgoušci nahrnuli k plotu a snažili se prostrčit čenich na druhou stranu, aby vyčmuchali, co se tam na druhé straně baští. Ale nemuseli dlouho čekat, a jakmile spatřili dobrovolníka Tarika s pytlem krmení na rameni, tak se přesunuli ke dveřím a pak doprovodili Tarika k místu krmení, jako by se báli, aby ten pytel nedal nějak jinam. Krmení probíhá hromadně a jednoduše, granule se na dvou místech nasypou do plastového pelíšku, který slouží jako obří miska na krmení. Na chviličku si nás nikdo nevšímal, bylo slyšet jen chroustání a mlaskání  Po krmení jsme se vrátili k velké smečce, protože nám tam Sabine chtěla něco ukázat, a najednou jsme zaslechli kníkání. Jednoznačné štěněcí kníkání, uprostřed velké smečky! Zdroj kníkání byl odhalen velmi rychle, pod horním víkem transportního boxu, které leželo na zemi, se krčila malá podenca a tělem chránila čtyři miminka. Podenca přijela do refugia před týdnem z perrery v Granadě a nějak se nepodařilo odhadnout stav březosti, jinak by pochopitelně neběhala ve smečce, ale byla zapelíškovaná v kleci na marodce. Jenže co teď? Muselo to jít velmi rychle, než si vzniklé situace všimne velká smečka. Jeden dobrovolník zvedl víko, Eva srdnatě hrábla po naježené mamině a zvedla jí do náruče, my ostatní jsme popadli každý po jednom štěňátku, a rozeběhli jsme se na marodku. Ten malý slepý tvoreček se mi schoulil do dlaně a bylo mu úplně jedno, že mám srdce v krku, že houby vidím, kam běžím, a že jsem skřípla chudáka Haja do dveří, jak jsem s ním spěchala do bezpečí. Podařilo se, mamina podenca byla přesunuta do bezpečí marodky, a my jsme stáli s rozklepanými koleny kolem její klece a přihlíželi, jak kontroluje miminka. Po tomto zážitku jsme se rozloučili s hafany, popřáli jim dobrou noc a vyrazili do hotelu. Večer byl klidný, věděli jsme, že nás čeká dlouhá cesta domů, a tak jsme se prošli centrem města, navečeřeli se, a šli jsme si lehnout….. já jsem pro změnu nespala…


Pátek začal nakládáním psů… začala poslední a nejtěžší fáze celé výpravy. Teď jsem pochopila význam papíru v každé kleci, Sabine vyvolávala jména, Eva přiváděla cestující a Hajo a já jsme je strkali do klecí. Nejeli jen gagloušci, ale i několik ostatních chlupáčů, a až na pár vyjímek probíhalo vše v klidu. Jedna vyjímka byla malá Suerte, ze které je malá slečna, a která vyrážela na cestu do Německa za svou novou rodinou. Jenže Suerte se nechtělo, a tak napřed začala kvílet, pak vztekle mlátit tlapkou do klece, pak urvala nádobu s vodou a polila chuděru Castu v kleci pod sebou, a nakonec se pustila do malého Patrika, stejně starého galgouška. Ten začal vřeštět jako kdyby ho na nože brali a já jsem dostala úkol tuhle paseku uklidnit  Zmatek nastal, když přišla řada na Odilla, jenže Odillo byl u veta, takže se pro něj rychle muselo dojet, a nakonec jsme naložili Mercedes a její miminka. Já jsem jako nejmenší týmu dostala za úkol je hlídat během cesty, čekala mě dlouhá cesta v zadní části transporteru. Rozloučili jsme se s Evou a jejím týmem a v 11:00 jsme vyrazili na dlouhou cestu domu.


Tentokrát se jelo na čas, bez dlouhých zastávek, museli jsme brát ohledy na náš drahocenný náklad. Sabine a Hajo se střídali při řízení a já jsem vzadu sledovala miminka a krotila psí vášně. Můj kamarád Zrzek se na poslední chvíli dostal na soupisku transportu, protože zbyla dvě místa a Sabine usoudila, že takový rozkošný oříšek určitě dlouho v dočasu nebude. Zrzek byl v boxu s Buddy, jenže hoši si nesedli a tak jsem srdnatě hrábla do jedné psí diskuze a vytáhla Zrzka ven. Brouček se mi okamžitě uvelebil na klíně, zvědavě přes klec očuchal Mercedes, a na místě usnul. Cesta přes Francii byla dlouhá a já jsem vzadu pomalu cítila každou kost svého těla a hlavně své věčně nespokojené koleno. K ránu jsme překročili hranice do Německa a zastavili na dálnici k předání dvou galgoušků, kteří jeli do Švýcarska. Bohužel se z toho vyklubala situace, která nás stála 1,5 hodiny nervů a čekání, protože se najednou objevila německá policie. I když transport neporušoval žádné předpisy a Sabine měla všechny papíry v pořádku, tak to bylo velmi nepříjemné a naše nervy byly na pochodu. Vysvětlili jsme policistům, jak funguje adopce, ukázali psy, oni si nafotili všechny pasy a smlouvy, dokonce i naše doklady, nenašli nic závadného, ale i tak nám řekli, že to předají krajskému veterinárnímu úřadu a že se to bude muset dořešit. V pět hodin ráno to nebylo zrovna to, co jsme chtěli slyšet, ale byli jsme nakonec rádi, že jsme mohli jet dál.
První chlupáči vystupovali kolem šesté, a radost, kterou měla paní, která si přijela pro Elenu a Capucci, nás všechny nakopla a probrala. Další zastávka byla po desáté  a tam se chlupáči konečně mohli proběhnout. Předání probíhalo na koňské farmě a s venčením nám nadšeně pomáhaly holčičky, které se tam učí jezdit na koni. Dostali jsme kávu a obložené chleby, předali hafany novým majitelům, naložili zbývalé cestující a vyrazili na poslední trasu cesty….. začínali jsme být opravdu unavení a i když jsme věděli, že hafani jsou po venčení v pohodě a možná i usnou, tak jsme to chtěli mít za sebou. Posledních 200km bylo opravdu velké trápení, jinak se to nedá popsat, ale zvládli jsme i to a kolem druhé jsme dorazili domů. Zhostila se nás obrovská úleva a pocit štěstí, že jsme to zvládli. Mě se potvrdila moje zkušenost z příjezdů našich vlastních transportů, a sice že radost majitelů z jejich nových členů rodiny je nejlepší náplast na únavu a bolavé kosti.


Na odpočinek ale ještě nebylo ani pomyšlení. Já jsem měla na starost Persii, která se mnou přijela do dočasu, a které se opravdu nelíbilo, že jsme jí původně chtěli nechat v kleci, než uklidíme z nejhoršího auto. Její kníkání mi šlo až do morku kostí, a tak jsme jí přece jenom vyndali a převedli do domu Sabine, kde se musela podrobit vstupní prohlídce domácí smečky. Místo uklízení transporteru jsem skončila v pokoji pro hosty a sledovala jednu nádhernou galgu, jak zkoumá nábytek a poprvé v životě leze na postel, ale kolegové to zvládli i bez mé pomoci. Po odjezdu všech hafanů a úklidu auta se konečně rozhostil klid, partner Sabine byl tak hodný, že nám dvěma troskám uvařil večeři, a pak jsme při skleničce vína začali probírat zážitky. Persia se k nadšení domácích galgoušků odvážila z pokoje a hoši se do ní okamžitě zamilovali, bylo to krásné sledovat jejich seznamování.
Usínání mi už tradičně moc nešlo. Persia se mi choulila u nohou, Querido se mi rozvalil u boku, a já jsem pořád dokola probírala zážitky.
Myslím si, že pro mě touto cestou skončila teorie a začala praxe. I když jsem byla z momentálních poměrů v refugiu smutná, tak je mi jasné, že to je to nejlepší, co se těm hafanům mohlo stát, a také je mi jasné, že refugio je na začátku a že se poměry mohou jen zlepšit. K tomu je potřeba i nás, jejich tak vzdálených partnerů, a my musíme být přesně tak neúnavní jako Eva, Sabine, a jejich tým v Tomelloso. Každý galgo, kterého zprostředkujeme, uvolní místo pro dalšího, a každé Euro, které jim pošleme, je jedno Euro, které nemusí shánět oni. 


Mám ty chlupáče z refugia pod kůží, myslím na ně, když hladím svou smečku, slíbila jsem jim, že jim pomůžu, a že si nedám pokoj a budu pokračovat v tom, co děláme. A jse zuřivě odhodlaná tento slib dodržet.
Nejpozději v březnu jedu zase…..


Mon

 

PS: Kolega Hajo cestu přežil bez psychické újmy a dokonce se dobrovolně přihlásil na další výpravu v té samé sestavě